Obsidián

Pohádkový fantasy příběh o tom, jak je někdy potřeba pocítit tmu, aby bylo možné vidět světlo

1

Mariana seděla za stolem a svírala v dlaních tu černou věc. Byla zimní noc, venku panoval úplněk a její domek obklopila mlha. Skromně vybavenou světnici osvětlovaly oranžové plameny z kamen a svíčka na stole. Sem tam se ozvalo zapraskání, jak vlhké dřevo pracovalo v ohni. Obsidián. Upírala oči na černý kámen. Nebyla to obyčejná černá, bylo to temno, které ji od první chvíle spolklo.

"Vyměň jej se mnou," promluvil tiše ale naléhavě ode dveří.

Nezvedla oči, nedokázala je od černé koule odtrhnout. Věděl, že je lapena v pasti. "Prosila jsi mě o pomoc, tak jsem tu," řekl důrazněji.

"Už ji nepotřebuju," prohodila. Nevěnovala mu pozornost.

Opustil tedy místo u dveří a přistoupil k ní o dva kroky. "Nechej mi ten kámen a já ti dám za něj tohle." Nahnul se nad stůl, za kterým seděla, a natáhl před ní ruku. Držel v dlani stejně velkou kouli, jenomže tahle nebyla černá, ale průhledná.

"Křišťál?" podivila se a konečně se na něj podívala.

"Ano, je to křišťál. Vezmi si ho, je tvůj."

"Jsi blázen? Nevyměním ho za křišťál! Nemáš tušení, co mi obsidián dává," škubla sebou vzpurně.

"Mariano," vydechl nešťastně. Když viděl její výraz, věděl, že je zle, ale on s tím nic nenadělá. "Nechej si je tedy oba," požádal ji.

"Klidně mi to tu nech, ale říkám ti, že mě ten kámen nezajímá. Já mám, co potřebuju." Objala lávové sklo vybroušené do koule dlaněmi a vstala od stolu. Udělala krok, zastavila se a otočila se na něj. "Jdi pryč, Izachieli. Chci být sama, rušíš mě. Prosím."

Dlouze na ni shlížel a pak položil křišťál na stůl. Dal si záležet na tom, aby ležel hned vedle hořící bílé svíčky a zkontroloval, jestli se od ní neodkutálí. Protože zase ucítil v místnosti ten pach a věděl, že když bude jeho křišťál stát vedle Světelné svíce, nedovolí si ho Samael Marianě vzít. Dělalo se mu zle, cítil tu štiplavost Samaelova smradu, která mu rozleptávala auru. Stojí hned za ním a směje se, protože Mariana právě teď od sebe odhání Světlo. Jedinou věc, která ji může vrátit zpátky ze scestí. Otočil se na patě a podíval se ďáblově prodloužené ruce do očí. Samael se skutečně smál křivým šklebem a měl k tomu důvod, vystřídal totiž Izachielovo místo po jejím boku. A to byl Izachiel její andělský průvodce, než s ním ztratila trpělivost. Izachiel s tím nic nenadělá, rozhodla se tak sama. Tiše zmizel z jejího domu.

-----

Stál za oknem a díval se přes zamrzlé sklo dovnitř, jak Mariana uléhá do postele. Je čas jít spát, ponuré zimní měsíce přináší časnou tmu. On ale nespí. Andělé nikdy nespí, zvlášť ti Strážní, kteří mají přiděleného svěřence. Konkrétně on je pořád ve střehu, protože Mariana ho potřebuje, ačkoliv ho od sebe zarytě odhání. Odmítá ho od jisté doby, on ví, co se stalo, ale vlak se už rozjel a nelze ho zastavit. Proč ona? A proč on? Tak se do toho zamotal. Proč oni dva?

Viděl Luciferova poskoka, toho pekelníka smradlavého, sedět ve stínu v rohu světnice a nepřátelsky, nenávistně, se zachmuřil. Nebyla to zpočátku jeho přirozenost, cítit tyhle emoce a hodnotit, ale on se vlastně poslední dobou vůbec nepoznává. Nemůže to ovládnout, ví, že se mění. Čert se krčil ve tmě, kam zář plamenů z kamen nedosahovala, ale znatelně švihl ocasem. Mariana, přikrytá až po uši péřovou peřinou, se pod ní zavrtěla a náhle se vztyčila do sedu. Jako náměsíčná vstala z postele v noční košili a s nepřítomnýma očima přikročila ke stolu. Sfoukla svíčku, kterou jí před několika týdny Izachiel sám donesl. Jeho nekonečnou Světelnou svíčku, kterou jí daroval jako přímou spojnici mezi nimi, skrze ni jej může kdykoliv zavolat. Ucítil nesnesitelnou bolest, pukalo mu srdce, bylo to přímé odmítnutí, a ještě nějakou emoci, kterou nezná... Strach? To jsou přece lidské pocity. Proč to cítí? A proč to tak bolí!

Mariana vzala do ruky křišťálovou kouli, mrkla přitom do tmavého rohu a koutkem úst se usmála. Zamířila teď s ní ke dveřím. Cestou se provokativně podívala do okna a on si v tu chvíli byl jist, že to není ona, že už ztrácí svou vůli. Vyšla ven na dvůr, porostlý vlhkým a jasně zeleným mechem. Napřáhla se a vyhodila křišťál směrem do lesa. Křišťál odletěl na hranici dvorku a temného lesa, odrazil se od země a příštím dopadem se roztříštil o kámen skrytý pod spadaným listím starého dubu. Byl na tři kusy. Cestou zpět do domu se na něj ani nepodívala, přestože stál u chaloupky jen pár metrů od ní. Tvářila se, jako by neexistoval, ale on četl její myšlenky, které k němu vyslala: Zklamal jsi mě. Už se nevracej. A nic mi nenos.

Když zabouchla za sebou dveře, ozval se kdesi v podrostu šum, uschlé listy se začaly pohybovat. Izachiel sledoval smutnýma očima, jak zpoza vrstvy hnědého dubového listí vylézají čtyři tvorečci podobní myškám, hledají mezi ostružiním střípky křišťálu, sbírají je a s námahou mu je po dvou nohách nesou k botám. Lesní skřítci. Přidřepl si a nehlasně jim poděkoval. Tyhle bytosti jsou každá z jiného světa, ale od pradávna si velmi dobře rozumí, ačkoliv mluví každý jinou řečí. Myšky se na něj tázavě dívali černýma malinkýma očima. Vzal si od nich všechny střepy, poskládal je dohromady a pomocí síly své aury je spojil. Koule byla celá a neporušená.

"Vím, že se takhle s dary Země nezachází, ale prosím, nezlobte se na ni," řekl jim.

Skřítci zemního druhu, známí tím, že na sebe berou podobu drobných hlodavců, velkých brouků nebo ještěrek, s pískotem na pozdrav zmizeli v listí. Zvedl oči a podíval se na nebe, bylo temně modré a poseté hvězdami, této noci vládl úplněk. Zdálo se, jako by se náhle během minuty mlha usadila metr nad zemí a o to víc zhoustla, neviděl v mléčném oparu na své nohy, ovšem od ramen výš bylo vše jasné, ozářené třpytivým světlem obrovského měsíce. Magická noc. Sledoval ohromeně to nebe, jako by mu padalo na hlavu. Mihla se padající hvězda. Cože, teď v lednu? Nevím, co mám dělat, špitl do vesmíru. Ohlédl se směrem k domu, Mariana už zase ležela v posteli, čert z domu zmizel. Proč se mi nikdo neozve, když volám, že si nevím rady? Proč mi nikdo nepomůže, neporadí? To jsem na vše sám? Ztratil snad definitivně kontakt se Světlem? Bezradně se podíval na svém bezmocné ruce.

Náhle propadl nutkání něco udělat. Mariana nechce jeho pomoc, ale co je na tom, ukradne jí ten zatracený očarovaný kámen! Ne, to nesmíš, pravil hlas v jeho hlavě, je to proti slibu, který jsi dal. Je to její volba a on nesmí bez přání svého svěřence zasahovat do jeho života. On ale ví, že je už dávno všechno špatně.

2

Brzy z rána se z dřevěné chaloupky ozýval křik. Izachiel stál mezi stromy, a tak trochu se tam přikrčený schovával. Sbíral odhodlání na to vstoupit dovnitř a střetnout se se zuřivou Marianou tváří v tvář.

"Bojíš se?" zachechtal se Samael. Seděl nad ním na větvi v koruně dubu a vesele houpal nohama. Dnes svou podobu zahalil pod černou kápy, ostatně na denním světle se zřídkakdy ukazuje, ale Izachiel nad sebou viděl ty kopyta, která mu jsou více než dobře známá, jak jimi vykopává do vzduchu.

"Jsi v docela dobré náladě na to, že mám u sebe tvou hračku," zaskřípal zuby přes rameno. Doufal, že to bude naopak, že zuřit bude Samael a Marianě se naopak bez vlivu obsidiánu uleví. Že to bude opět ona, sice utápějící se ve svém smutku, ale zase ona.

"Já nejsem ten, kdo tu krade," daroval mu Samael křivý úsměv v chlupatém kozlím obličeji. Vypadal jako podivné zvíře, absurdní kříženec člověka a patvora. A i tak animálně páchl.

Izachiel mu ukázal svá vzpřímená záda a pevným krokem vykročil k dřevěnému domku. Prošel s čvachtáním mokrým mechem a zabušil na dveře. Zoufalý křik ustal a v příštím momentě se rozletěly dveře.

"Proč klepeš a jdeš dveřmi? Nikdy jsi to nedělal." Probodla ho mrzutě očima. Izachiel vstoupil dál poněkud nesměle.

"Vím, že jsi to byl ty. Co mám udělat, abys mi obsidián vrátil?" Optala se ho rezignovaným tónem, když teď stáli ve skromné světnici, prosvětlené pochmurným lednovým ránem, proti sobě.

"Prosím tě, zkus přijmout ode mě tohle." Vytáhl zpod pláště zvlhlého ranní rosou průzračně čirý křišťál.

"Myslela jsem, že se rozbil," podivila se. Povzdechla, až jí klesla ramena. "Tenhle mi je k ničemu, já potřebuji ten černý. Jen s ním na Janka zapomenu."

"Protože je očarovaný a zatemňuje ti mysl. Mariano, ty si neuvědomuješ, že ti skrze něj ďábel vysává duši? Proto ztrácíš emoce a své vzpomínky."

Vzpurně zvedla obličej. "Vím to a nevadí mi to. Hlavně že mi je líp. Vždyť ty sám víš, že mě život nebaví, nechci tu být. Když jsem získala ten kámen, najednou mi nic nevadí, den je od rána světlejší, protože nemyslím na to, o co jsem přišla. Je mi, jako by se Janek nikdy nenarodil. Je to taková úleva."

"Já ti rozumím, ale nemůžeš tomu kouzlu propadat, zahubí tě to. Když přijmeš můj křišťál, očarování z obsidiánu zmizí a jeho přirozená moc se vrátí. Když budeš mít oba kameny a nastolí se rovnováha. S její pomocí nedostaneš Janka zpátky, ale tvůj smutek a žal po jeho odchodu nakonec odezní a ty přijmeš realitu takovou, jaká je. Tahle cesta není rychlá jako s kouzlem od Samaela, ale na rozdíl od ní tě nezahubí. Časem uvidíš při té pouti opět růst květy, a nakonec dojdeš k trvalému smíř..."

"Přestaň s těmi bláboly! Když jsem prosila Boha, nepomohl mi! A proto to nebudu poslouchat. Skutečnou pomoc mi přinesl až ten, co ho tu neustále haníš."

"Zkus mě poslouchat. Ze srdce tě prosím, přijmi můj křišťál a já ti pak vrátím obsidián. Dokud to ale neuděláš, nedám ti ho."

"Proč mě tak trápíš?"

"Záleží mi na tobě, Mariano."

"Nechci tvůj kámen!" vykřikla, plná zlosti a zoufalství. "A nechci ani jeho kámen. Chci Janka..." Zavzlykala s tváří v dlaních.

Izachiel držel v ruce čirou kouli, byla těžší, než se zdá, a zahleděl se do prázdna. "Věděla jsi, co se stane. Hned po jeho narození ti to muselo být jasné. Když se objevila u jeho kolébky první posvátná bytost..."

"Žádné posvátné bytosti za ním nikdy nechodily. Byla to jen pára, která se v rohu pokoje srážela od kamen."

"Mariano," promlouval k ní tiše a klidně, "jednorožci byli lidmi vyhubeni před sto lety pro svůj kouzelný roh. Zbylo jich jen pár, není divu, že se lidí bojí a zjevují pro vaše oči jen jako sražená pára. Ostatně jako všechny mystické bytosti, které na sebe vzali tváře zvířat, aby tu přežily. Když to takhle popíráš, jen si lžeš do kapsy a ubližuješ sama sobě. Scházeli se u něj od miminka. Když vyrost, začal o nich mluvit, a nakonec se sám rozhodl, že odejde. Jan je pro ně nesmírně důležitý, je mostem mezi světy. Narodil se jako vyvolený pro tento úděl. Přijal ho dřív, než se narodil. Vzpomeň si, jak sám tvrdil, že váš svět je pro něj příliš hrubý. Je spjatý spíše s jejich světem."

"Mě nezajímají jednorožci, nenávidím je! Ze srdce je nenávidím. A všechnu tu další havěť, co se skrývá v lese! Kvůli nim jsem přišla o svého syna, to jediné, co jsem v životě měla."

Jankovi bylo deset let, když beze stopy zmizel. Pro lidi ze vsi zabloudil a utonul v bažinách v tom prokletém lese za domem. Mariana ale věděla, co se stalo, protože jí Janek řekl, že jednou odejde. Připravoval ji na to. Myslela si, že to jsou jen dětské řeči a vždy na to jen mávala rukou. Když s tím ale nepřestal, začala mu to vymlouvat: prý ať přestane blbnout s tím fantazírováním, jasně, že nikdy neodejde! Bože, jak byla hloupá...

Vytrhla se z pohroužení do vzpomínek a vybouchla na Izachiela: "Za všechno můžeš ty! Nechci tvůj kámen a nechci tě ani vidět! Proč mě Bůh trestá, proč mi vzal jedinou milovanou bytost? Čím tak strašným jsem se provinila, já, která pravidelně chodila do kostela a každý den se poctivě modlila?"

Izachiel zachoval klid, přestože byl vnitřně napjatý jako struna. Chtěl jí to vysvětlit, jenomže v tuto chvíli, v jejím rozpoložení, by bylo cokoliv říkat zbytečné. Raději tu vinu na sebe vezme, pokud jí to uleví.

"Mariano, s Jankem se jednoho dne setkáte, neboj se. Tvůj syn ti je stále na blízku, i když ho nevidíš. Musíš se ale přestat trápit, do té doby svůj čas něčím smysluplně zaplň. Má se dobře, ničím nestrádá, to ti přísahám."

"Nevěřím ti. A nebudu čekat. Chci zpátky černý kámen, dej mi ho! Pak na vše zapomenu a budu mnohem šťastnější."

"Já ti obsidián nedám," pravil zarputile. "Sfoukla jsi včera večer svíčku, dobře, dala jsi najevo, že chceš se mnou zpřetrhat kontakt. Dnes jsem přišel, protože jsi mě tak urputně volala a taky abychom si naposled promluvili. Tak já tedy teď odejdu. Ale i přes to, co teď cítíš, budu vždy připravený se na tvůj pokyn vrátit. Stačí, když mě v duchu oslovíš nebo zapálíš svíčku a já se zjevím hned u tebe."

"Jen si jdi, zmiz," vyštěkla po něm, "ale až vrátíš, co mi patří."

Izachiel cítil, jak ho svírá úzkost. Je to znamení, že jde proti svým předsevzetím, proti zásadám, které mu byly vštěpeny, když byl po své poslední inkarnaci konečně zařazen mezi strážné anděly. Byla to dlouhá a barvitá cesta mnoha životy, místy velmi krutá a bolestivá, místy šťastná a plná radosti, a on si tento postup mezi světelné ochránce zasloužil a tolik přál. Ovšem Mariana je první lidská bytost, kterou po svém vtělení provází. Je to jeho první svěřenkyně a hned tak těžký případ. Nezvládá to, tím spíš že ještě nebyl úplně oproštěn od vzpomínek lidských citů, a má pocit, jako by v něm sílily. Zaťal pravačku v pěst a ztěžka polkl.

"Nedám ti ho!" křikl po ní a zmizel z domku.

Samael se na stromě tou scénkou výtečně pobavil. A zubil se od ucha k uchu, když se zubožený Izachiel objevil na dvorku, tvář poznamenanou vlastním zklamáním a vztekem. "Ta ženská je tvoje peklo," zachechtal se tak, že to znělo jako zamečení. "Nadělal jsi dost přešlapů. Jestli to tak půjde dál, asi tě brzo přivítám mezi svými bratry."

"Dej jí pokoj." Spíš tu větičku zafňukal.

"Ale ne, jsi zaslepený. Nevidíš, že tě nechce?" zahalekal pobaveně. "Tvoje sabotáže jsou zbytečné a jen si pod sebou podřezáváš větev. Dám jí nový očarovaný obsidián, v podzemí ho přehazujeme vidlemi na hromadu, kolik ho tam je. A až jí skrze kouzlo pozře celou duši, zavedu ji do světa mrtvých. Vždyť to je její vlastní přání. A ty s tím nic nenaděláš." Zablýskal na něj žlutýma očima s obdélníkovými zornicemi.

Izachiel vytáhl zpod pláště v jedné ruce křišťálovou kouli a v druhé obsidiánovou, díval se na ně, jako by se rozhodoval. Každá byla velká přes celou dlaň. Křišťálová odrážela světlo, které se v ní tříštilo do stran a připomínala zledovatělou vodu z bystřiny. Obsidiánová koule byla černá jako hluboká noc a tvářila se, že v sobě skrývá tajemství celého vesmíru. Byla tak lákavá, dokonce do sebe vtahovala vědomí i samotného Izachiela. Ucítil to, tu hypnotizující magickou moc a bojovně se jí vzepřel. Odtrhl od černé oči a až zarážlivě pevným pohledem se zadíval na Samaela, když řekl: "Ukradnu každý obsidián, který ji dáš. A cokoliv dalšího."

Samael se ušklíbl. "Dávej pozor, příteli, na svá křídla. I já si nemyslel, že dělám něco špatného, než jsem o ně přišel," popíchl ho a rozplynul se.

3

Mariana byla ještě mladá, přesto poslední rok významně sešla. Utápěla se ve svém smutku a cítila se jako ztroskotanec. Lucifer v ní viděl zchřadlou stařenu a už se tetelil, že získá její zuboženou duši, proto za ní stále častěji posílal svou pravou ruku, Samaela. Vždyť co je pro ďábla cennějšího než přeběhlík z druhého tábora, dosud čistě a ctnostně žijící člověk, který je zklamán natolik, že zavrhl Boha a je ochotný udělat cokoliv, aby získal, po čem touží.

Izachiel i přes to všechno co se s ní poslední dobou dělo, v té ženě viděl krásnou a stále čistou bytost. Stejně tak jako ona, se trápil on kvůli ní.

Když se jí narodil syn, bylo od začátku jasné, že je výjimečný. Stala se velká událost. Prostor kolem chaloupky celoročně zarostl jasně zeleným mechem a kapradím, zabydleli se tam lesní skřítci všech druhů a Mariana často z okna viděla, jak se kolem shlukuje různorodá zvěř, srny a zajíci po boku vlčí smečky a medvědice s medvíďaty, aniž by se jeden druhého báli. Bylo to území míru. A pak viděla kolem kolébky tu tajemnou mlhu doprovázenou vůní jasmínu, a to už bylo jasné, že se něco velkého děje. Něco, co je nad její chápání.

Jak malý rostl, chodil ven a se zvířaty si hrál. Často na dlouhé hodiny mizel do lesa. Měla strach, ale nebránila mu v tom, vnitřní hlas jí velel, aby se do toho nepletla. Janek navenek nebyl zvláštní dítě, tohle o něm věděla jen ona, bylo to jejich tajemství. Pro obyvatele vsi to byl obyčejný kluk, který si hrával s jejich dětmi a chodil do školy, kde byl průměrným žákem.

Když dosáhl deseti let, stále častěji matce začal opakovat, že přichází jeho čas a bude muset odejít, přestože ji má moc rád. Mariana ho začala hlídat jako oko v hlavě, ale přesto jednoho odpoledne, pár dní před svými jedenáctými narozeninami, zmizel. Na stole našla větvičku s květy jasmínu. Věděla, že jsou nadpřirozené, byl přece říjen.

Tehdy vypukl její ukrutný žal, jenž zasáhl i jejího andělského průvodce, který byl do té doby sice skrytý pod pláštěm neviditelnosti, ale o nic méně s ní úzce spjatý. Když se trápila několikátý týden, překročil poprvé svoji pravomoc a ukázal se, aby jí daroval svíčku. "Vím, jaká je to pro tebe oběť, ale věř mi, tvůj syn Jan je pro svět velký dar. Pro vymírající bytosti je on poslední a jediná naděje. Jeho duše je od narození vábila jako světlo a byla to jeho vlastní vůle odejít. Je teď v zemi jednorožců. Když se s tím smíříš, bude to i pro něj snazší. Protože i když věděl, že to jednou muselo přijít a nyní je jeho mysl v zapomnění, jeho srdce svírá nevysvětlitelný smutek, protože je spojené s tvým."

Mariana si nedala říct, ale svíčku ponechala hořet na stole. Hřálo ji vědomí, že není sama kdykoliv se na ni podívala, a tento účel měla svíčka také plnit.

"Jmenuji se Izachiel, teď mě snadno přivoláš. Ale i když mě nevidíš, věz, že jsem stále s tebou. Jsem tu, abych ti pomohl. Až budeš chtít naše osobní pouto ukončit, sfoukni svíčku a já budu tvé přání respektovat."

Uběhly měsíce, ale Mariana měla pocit, že jí tento samozvaný andělský průvodce v ničem nepomáhá. Nevrátil jí Janka a ani nezbavil sžíravého žalu. Jeho svrchované rady jsou jí k ničemu, ve svém trápení zůstala sama, stejně jako předtím. Potřebuje rychlou, okamžitou pomoc, pomyslela si.

Vypravila se do lesa za domem. Je to divoký les, vládne v něm příroda dosud nezasažená rukou člověka. Lidé z něj mají strach, protože je plný bažin a divokých zvířat, pohybuje se tam smečka vlků a medvědi. Navíc ty legendy - prý tam vládnou bájní a mystičtí tvorové. To je štěstí tohoto místa, strach z něj dělá nedotčenou divokou přírodu. Mariana jako jediná má odvahu žít na kraji toho obávaného území. Dům stojí na pozemku, který patří jejímu rodu po celá staletí a její předkové tu žili v respektu a souladu s lesem a jeho tvory. Její prapředkové byli druidi, ona ale všechny vlohy ztratila. Její rodiče byli obyčejní lidé a farmáři, stejně jako prarodiče a tři další generace dozadu. Vypadalo to, že je rodový dar zapomenut, ale pak se narodil Janek a už když poprvé otevřel oči, bylo v nich něco zvláštního. Moudrost.

Ovšem její rodiče umřeli na nemoc, která prosvištěla krajem jako mor, když sotva dosáhla plnoletosti. Chvíli zde žila sama a pak poznala Honzu, mladého muže, který pocházel z nedaleké vsi. Vzali se a žili spolu v jeho selském stavení, pak ale přišla i o něj, když byl povolán do války. Vrátila se domů, protože byla těhotná a chtěla s dítětem žít ve svém rodném domečku. A tak zůstala sama.

Za Marianou sem nikdo nechodí, pro místní je to strašidelné místo. Však se jí to taky vymstilo, jejího syna si vzaly bažiny. Byl to boží trest! Špitali si lidé, kdykoliv si šla nakoupit na trh.

Les jí nikdy nevadil, ale nyní v ní už měsíce roste emoce tak hutná, podobná nenávisti.

Když jí anděl nepomohl, jak by si přála, začala každý den chodit k Hoře Krále, jak se nazývala černá skála trčící se ze země přesně uprostřed lesa. Působí, že sem nepatří, široko daleko v tomto kraji podobná není. Netuší, jak tahle skála přišla ke jménu Hora Krále, ale legenda praví, že je zde ukrytý poklad, který střeží Pán lesa.

Mariana sem nechodila kvůli pokladu. Je zvyklá žít skromně a chudě, ve vsi to funguje většinou formou výměnného obchodu, a tak ji to vyhovuje, ničím nestrádá. Doufala v něco jiného. Klečela každý den hodiny u úpatí černé skály a neúnavně se tam modlila.

Po měsíci vytrvalých návštěv byly její modlitby vyslyšeny. Když přišla na obvyklé místo a klekala si, mezi stromy se náhle vynořilo neskutečné zjevení. Byl to jelen s obrovským parožím, tak majestátní chůze a vzezření, že nepochybovala o tom, kdo to je. Ohromeně zůstala klečet na zemi a třeštila na stvoření oči. Věděla, že za ní přišel samotný Pán lesa. Obklopovala jej třpytivá aura bílé záře, když se neslyšně a pomalu blížil k ní. Zůstal stát u černé skály, jen pár kroků od ní a ona cítila tu mírumilovnou, a přesto velmi mocnou sílu, která z něj vyzařovala. Díval se na ni vědoucíma hnědýma očima, když promluvil lidskou řečí, aniž by pohnul ústy. Jeho hlas byl hluboký, mírný a naplněný pochopením. Zároveň z něj bylo cítit, že ji nedává možnost na výběr.

"Mariano, denně se tu ke mně modlíš. Vnímám tvůj žal, ale věz, že Janek se sám rozhodl a vrátit to nelze. Nemůžu ti tedy vyhovět. Náš svět se zmenšuje, bytosti, které zde žijí, vymírají. Když zaniknou, zahubí to i vás, to by si mělo lidstvo uvědomit. On je ten, který svou obětí přinese mezi lidi osvětu, a po něm budou následovat další, kteří začnou Matku Zemi chránit a respektovat. Žij a nech žít, o nic víc tu nejde. Ale vy, lidé, to nechápete. Hubíte nás pro hmotné zabezpečení, kvůli nesmyslným pohádkám, které o nás kolují, zabíjíte nás proto, abyste získaly části našich těl a mohly je prodat nebo z nich vyrobit lektvar, který nefunguje. Abyste se mohli chlubit kůží, našimi rohy, kopyty, křídly a čímkoliv dalším, co k přežití nepotřebujete, ale domníváte se, že tím získáte moc nebo krásu. A proto duše našeho zachránce vstoupila do Jankova těla a stalo se to právě tobě, protože vám koluje v žilách krev k tomu údělu předurčená. Přijmi to prosím."

"Ale to se mě netýká. Já přece nic takového nedělám a nikdy jsem nedělala, nikdy jsem živým tvorům neubližovala. Jak k tomu přijdu? Neumím svůj smutek potlačit, proč mě tak trestáš!"

"Vnímáš to jako trest, ale ve skutečnosti je to dar. Jednou to pochopíš. O syna jsi nepřišla, stále jste propojeni a opět se shledáte, to ti slibuji. Abych ti ulevil a poděkoval, něco ti daruji. Prosím přijmi tento dar a už mě sem prosit nechoď. Osud stejně nezměníš, už se to stalo. Můj dar na tebe čeká doma. Sbohem Mariano, hodně štěstí." Pán lesa se otočil a vzápětí se obrys jeho jeleního těla rozplynul v nenadálé mlze.

Mariana se odbelhala domů, v pláči, zlomená a zklamaná. Na stole vedle bílé svíčky našla dřevěnou truhlici. Když ji otevřela, byla plná zlata. Je to majetek neskutečné hodnoty, z toho by mohli žít desítky příštích generací. Ona je ale sama, k čemu jí takové bohatství je, nechce se jí žít. Její syn zmizel, její rod zřejmě nebude pokračovat. Co bude dělat s pokladem? Truhlice vážila tolik, že s ní nehnula, a tak ji jen zavřela a nechala ležet na stole. Kdo by zlato kradl, nikdo se sem neodváží vkročit ani palcem u nohy, a tak může být klidná.

Od té doby Mariana jednou za měsíc z truhlice vezme malinký úlomek zlata, jde s ním do vsi ke zlatníkovi a promění ho za peníze, za které si nakoupí. Lidé ji začali rychle pomlouvat, že prý za to zlato upsala duši ďáblu. Nebo prodala duši syna. Ano i takoví od závisti zlí jazykové se našli. Dokonce jednou zachytila kolem domu stopy lidských bot, zlato přilákalo i přes všeobecně vžitý strach první zloděje. Do domu se ale nikdo nevloupal, za lidskými stopami zahlédla v mechu vlčí tlapy. Je pod ochranou vládce lesa, napadlo ji. Ale i tak, k čemu jí to je dobré, žít ji nebaví, bohatství jí je k ničemu. Může odejít a začít jinde, založit novou rodinu, je mladá. Ale což, na to nemá dost sil. Pomluvy ve vsi jí ale vnukly novou myšlenku. Bůh jí nepomohl, anděl jí nepomohl, Pán lesa také ne... Zbývá poslední možnost.

4

V tomto poválečném zdevastovaném světě se lidé dlouhého věku nedožívají. A proto doufala, že si pro ni smrt přijde brzy. Opět začala vnitřně promlouvat ke spasiteli, ovšem ne k tomu božímu. Své prosby mířila směrem opačným.

"Vrať mi Janka, nebo si pro mě přijď!" Opakovala plamenným hlasem, stále dokola.

Toulala se v prosincových sychravých dnech po bažinách doufaje, že si ji jednou některá vezme. K Hoře Králů se už nevrátila, to místo jí nemělo co dát. Bažiny, to je to pravé pro ni. Z domu šla pěšinou rovnou do hlubokého lesa. Stezka, kterou vyšlapala ona a lesní zvěř, která dříve chodívala za Jankem, ji zavedla k tajuplnému jezeru.

Marianě přišlo zcela normální, ale místní pověry tvrdí, že se zde za soumraku na březích zjevují nebezpečné bludičky a nad hladinou víly. Oba druhy bytostí jsou smrtelně nebezpečné, protože člověka, který je omylem zahlédne, očarují zlověstným kouzlem a zlákají ho buď do středu jezera, kde se utopí, nebo do bažin, které se záludně skrývají v podrostu pod mechem a listím.

Mariana sem chodívá od dětství a nikdy nic takového ani koutkem oka nezahlédla, takže to jsou pro ni jen bláboly, vymyšlené strašpytly. Ačkoliv pravdou je, že se za každého počasí a ročního období v ranních a večerních hodinách po hladině válí nepřirozeně hustá mlha.

Ten den, když obcházela jezero, byl prosinec dvacátého čtvrtého. Listí v podzimních barvách už před měsícem a půl opadalo ze stromů a nyní utvořilo na zemi ztrouchnivělý koberec. V tomhle kraji je stále pošmourno a sluníčko svítí jen pár měsíců v roce. Často prší a v lese se drží vysoká vlhkost. Mariana minula jezero a rozvířila svými kroky a tělem opar nad zemí, sahající až kus za břehy. Ze stromu vyletěl vyplašený dravec a v dálce zahoukal výr. Blíží se zase soumrak, usoudila. Po třetí hodině se už stmívá. Ztrácí pojem o čase, vlastně doma žádné hodiny nemá, odhaduje denní dobu podle světla a vnitřního rytmu. Když je ale od rána zataženo tak jako dnes, těžko se to odhaduje.

Dnes je tedy celý den opravdu zvláštní přítmí, napadlo ji, možná proto ji to vylákalo i za takového nečasu do lesa. Něco ji tam táhne. Dřív obstarávala malé hospodářství a žili hlavně z toho, co si vypěstovali a co dala domácí zvířata. Teď nemá nic. Zato má doma na stole velké bohatství, se kterým neví, co si počít. Kašle na to, život ji nebaví.

"Prosím, ať se mi Janek vrátí, nebo ať zemřu!" vykřikla nehlasně z hloubi své duše. "Osvoboď mě z toho trápení!"

Netušila, ke komu promlouvá. Nebo to vlastně věděla, ale nechtěla si to, jako donedávna věřící poctivá žena, otevřeně přiznat. A když zvedla oči od země pokryté tlejícím listím, shledala, že ji vyslyšel.

Prudce se rozpršelo ale Mariana neúnavně, i přes mokrou tvář a orosená víčka a řasy, mžourala na temnou postavu přímo před sebou. Byla vysoká a zahalená do černého pláště. Viděla jen černý obrys nic víc, ale podle výšky hádala, že to je muž. Procházel lesem a pod jeho nohama se nezvedl lísteček, ani větvička nezapraskala, jako by to byl přízrak. Pak se zastavil, jako by ucítil její kradmý pohled a pohlédl na ni. V tu chvíli plášť na jeho těle zmizel a Mariana spatřila, co je skutečně zač. Byl to tvor nelidského vzhledu. Tělo porývala srst, stál na zvířecích zadních nohách a z hlavy mu dlouhé trčely rohy. Tvář kozlí a oči děsivé, žluté.

Nepolekala se, jen si řekla: "Konečně." S úlevou vydechla, málem by klesla na kolena a nejradši by začala Belzebubovi líbat nohy za to, že se jí konečně dostalo jeho pozornosti. On ji vysvobodí z pekla, kterým je pro ni bezútěšný život. Myslela si, že se teď vše změní. Že ji někam odnese, vezme ji s sebou do své dimenze. Úlevou málem plakala.

Samael, v jedné ze svých podob hojně používaných na Zemi, zvolil podobu čerta v představách mezi lidmi nejrozšířenější, stál na místě a jen se na ni nehnutě díval. Zprvu se tvářil jako by ho na vycházce nemile překvapila, z jeho pohledu teď ale bylo zřejmé, že je tu právě kvůli ní. Náhle zvláštním pohybem celého těla vyčaroval černou kouli a svými zvířecími končetinami ji podržel tak, aby ji Mariana dobře viděla. Opět se na ni podíval, shrbil se a kouli položil na zem. Kývl na ni svou dlouhou bradkou a vyzubil se. Pak klidně a naprosto neslyšně odešel směrem do skal, kde se v dáli dala tušit černá Hora Krále.

Věděla, že les je magické místo a když se v něm skrývají mystičtí tvorové všeho druhu, proč by se zde nezdržoval i samotný čert. Vzpomněla se na jeho přikývnutí a věděla, že ta věc, kterou na zemi nechal, je pro ni. Dárek ze samotného pekla? Vždyť je Štědrý den. Rozběhla se tam a zůstala stát na krok od té černé věci. Sotva se na ni zadívala, už se její pohled na tom lesklém vábivém povrchu zachytil a nedokázal se od něj odlepit. Klesla na kolena a vzala studenou kouli do obou dlaní, oči jí přitom plály. Rázem je z ní jiný člověk. Všechny chmury zmizely. Tohle je to, co potřebovala, tohle je její spása! Cítila se náhle tak lehká, zbavila se břímě smutku. Do očí jí vyhrkly slzy a koulely se po tvářích. Ano, to je to, po čem toužila! Její smutek a žal se utopily v černém kameni, který jí daroval samotný vyslanec pekla.

A tak Mariana získala očarovaný obsidián a od té doby se Izachielovy starosti znásobily.

5

Izachiel zmizel. Přála si to, to je v pořádku. Ale odnesl si s sebou oba kameny, a to je průšvih. Mariana se otevřela temnotě, aby zapomněla. Vydala svou duši za úlevu od nesnesitelné bolesti, ale Izachiel na ni přesto nezanevřel. Sledoval ji zpovzdálí a hlídal, aby se do její blízkosti nedostal jeho úhlavní protivník s novým pekelným dárkem. Samael ale zatím neměl v úmyslu do situace zasahovat, příliš ho bavilo, sledovat ty dva, jak si hrají na kočku a myš.

Mariana byla připravena neustoupit. Samozřejmě by mohla Izachiela zavolat a obelhat ho, že si to rozmyslela, vzít si oba kameny a křišťál zahodit, a nechat si jen obsidián, ale bála se, že už nebude mít v sobě kouzlo zapomnění. Izachiel přece říkal, že když si je od něj oba vezme, obsidián ztratí svou očarovanou moc. To by jí byl už k ničemu.

Samael vysedával na dubu za Marianiným domem, trávil čas s Lilith a chechtal se dění na Zemi. Jak se rozervaný Izachiel skrývá před Marianou a jak si Mariana bezmála rve vlasy zoufalstvím. Zatím neměl v plánu dávat jí nový kámen nebo ten původní ukrást tomu hlupákovi světlonoši, protože čekal na pokyn z vyšších míst.

"Aha," zamumlal si, protože právě zachytil v éteru Luciferovu zprávu, a zastřihal ušima. "V téhle věci už nemám nic podnikat. Má mise je tady splněna." Nakrčil trochu nechápavě ale smířeně spodní pysk a pohladil si bradku. Lilith vedle něj v odpověď protáhla své nahé krásné tělo a zívla. Proměnila se v hada. "Ještě nechoď," zaprotestoval, ale ona už byla pryč. Samaelovi rázem poklesla nálada a něco si pro sebe zavrčel.

...

Uběhly dva dny a Mariana měla pocit, že přichází o rozum. Podvědomě věděla, že je na energii obsidiánu závislá. Přišla o berličku, o zdroj úlevy, který ji očarování přinášelo. Až jednoho dne měla všeho dost. Svědila ji kůže na celém těle, neměla nikde stání, popadl ji vztek, chtěla to jednou pro vždy ukončit. Hluboce nenáviděla ty, kteří jí to způsobili. Nenáviděla ty, kvůli nimž tolik trpí. Jednorožce, kteří jí odvedli syna, a jiné bytosti v tomto lese. Nenáviděla i Izachiela.

Izachiel to sledoval zpovzdálí, nemohl jí však pomoci, protože ho o to nepožádala. Porušil by tím už poněkolikáté svou přísahu a bál se, se svou pohasínající světelnou energií, že by to byl jeho konec. Proč je na vše sám? Vyčítal si, že nedokáže dělat věci líp. Jenomže to je tím, že nemá dost zkušeností. Vlastně nemá žádné zkušenosti. Většinou má člověk, zvlášť ten zkoušený osudem, andělů víc a má i duchovního průvodce. Tak proč je sám?

Pak mu to došlo a zachvěl se, jak mu po zádech svými bodavými prsty přejela vlna emocí. Činy a smyšlením se svým druhům vzdálil natolik, že s nimi ztratil kontakt. Propadl se v dimenzích, je teď blíže člověku než světelným bytostem. Samael měl pravdu. Izachiel nikdy neměl fyzicky křídla, ale přesto o ně přišel. Zamiloval se do Mariany. A udělal řadu chyb.

Nepřišel zatím o všechnu moc, jen uvízl jednou nohou mezi světem lidí a druhou mezi světlonoši. Takže už není čistý anděl...? Stále má u sebe oba kameny, a to je teď důležité. Až ho o to konečně požádá, dá je Marianě a ona skrze ně prohlédne svou cestu domů. Musí to tak být. Ví, že k tomu dojde. Izachiel o tom nepochybuje. Na něm nezáleží, ať se poté rozplyne jako kapka vody na slunci, ale Mariana musí najít cestu ke své duši. Horká slza mu stekla po tváři. Slza? Pláče, to je zlý. Jako by se pod ním opět propadl zemský povrch o další příčku.

Ztrácí pevnou půdu pod nohama. Už se to nedá napravit, přijímá svůj osud se všemi následky a je s tím srovnaný. Jen musí stihnout ještě naplnit jeden úkol.

...

Mariana seděla za stolem, krví podlité oči třeštila do prázdna a divoce se škrábala nehty na krku, na pažích a na hlavě. Tmavé dlouhé vlasy měla rozcuchané a kůži rozdrásanou, nedokázala s tím ale přestat. Hlavou se jí honil plán na pomstu. Měla pocit, že šílí. Už tu nešlo o Janka, to vztek a nenávist s ní cloumaly.

Vyskočila ze židle, popadla petrolejovou lampu na stole a žhavou třískou z kamen ji zapálila. Přetáhla přes své vyhublé tělo kabát upletený z beránčí vlny a s lampou v ruce odhodlaně vystřelila z domu. Venku panovala vlezlá zima a mlha. Mariana si pomyslela, jaký je krásný den pro její plány a křivě se zpod kapuce beránčího kabátku ušklíbla. Najednou pocítila úlevu, konečně se rozhodla. Už nad tím přemýšlí tak dlouho, jen neměla odvahu a odhodlání. Teď je ale vzteky bez sebe, sebral jí to poslední, co jí zbylo, obsidián, který patřil jen jí, a to mu nedaruje!

Prošla mechovým dvorkem do lesa, v tu chvíli se šedivé nebe protrhlo a zem zalily sluneční paprsky, nezvykle hřejivé na toto roční období. Bylo to, jako by jí Bůh svítil na cestu. Nebo možná samotné peklo. Popohnalo ji to vřed a utvrdilo v rozhodnutí.

Staniž se, o svém osudu právě rozhodla sama. Ale s sebou vezme i vše ostatní!

Omámeně se prodírala lesem, rozrušená a sotva popadajíc dech, jak se hnala k Hoře Králů. Konečně ji měla před očima, tu černou skálu a s ní i všechny vzpomínky na vládce lesa. Slunce zalilo prostor a rozpouštělo jinovatku na ostružiní a větvích a kmenech stromů. Černá skaliska, trčící ze svahu kopce jako by vytryskla ze samotného jádra země, jako by sem nepatřila, na ni upírala své kamenné neviditelné oči, smířena s tím, čeho se stane svědkem.

Mariana se zastavila na stejném místě jako před několika měsíci a stejně jako tehdy, i nyní doufala, že se objeví Pán lesa. Zároveň tušila, že se to nestane, tato posvátná bytost se nezjevuje na povel. No nic, udělá to i bez rozhovoru s ním.

Cítila, že cestou vychladla, ale přesto neustoupila ze svého plánu. Soustředila se na emoce zlosti, které se nastřádaly za mnoho měsíců utrpení a bezmoci, a které ji přiměly vyběhnout z domu a dostat se až sem. Je to pomsta, říkala si a zuby jí cvakaly rozrušením a vytřeštěné oči jí pálily, jak se skrze mlhu vzteku tlačily ven slzy zadostiučinění.

"Nenávidím kouzelný les a všechno, co k němu patří, nenávidím svět!" vykřikla hrdelním hlasem, jako by to bylo zaklínadlo. A nepoznávala se. "Chci svůj obsidián, nebo to udělám." Zavyhrožovala už o něco tlumeněji Izachielovi, rozhlížeje se skrze kmeny jehličnanů, stojících okolo jako přírodní palisádová stráž.

Slunce se skrylo za mraky a svět potemněl. Celé nebe zahalila černá mračna. Izachiel stál u skály, ale nezjevil se. S hlavou pokleslou zrak upíral k zemi.

"Tak fajn," pravila Mariana, se skelnýma očima, "jak chceš." Udělala několik rozčilených kroků vpřed a pak vybouchla. Vyřkla hlasitě další zaklínadlo: "Shoř v pekle!" Mrštila lampou o nejbližší strom. Lampa se rozletěla o kmen jedle a petrolej se rozstříkl po okolí. Zem okamžitě pokryly plameny. Věděla, že to je málo, ale taky věděla, že její nenávist a síla je dost velká na to, aby tímto malým ohýnkem nechala lehnout popelem celý les.

"Zničím to tu, všechno to spálím, jen hoř a sežehni všechno, co ti přijde do cesty," křičela stále dokola, až jí ochraptěl hlas, dokud plameny nezačaly růst a mohutnět, až do nadlidských rozměrů. Jako by v sobě probudila nepoznanou sílu, a tuto schopnost v sobě objevila teprve až těsně před tímto destruktivním činem.

Než hodila lampou, absolutně nepochybovala o tom, že se stane přesně to, co chce. Plameny rostly takovou rychlostí, že ji to samotnou zaskočilo. Pak uviděla, že se oranžová, fialová, žlutá a rudá chapadla, tvarují do podivného nepřirozeného tvaru. Sledovala to planoucíma očima a srdce jí málem vyskočilo z těla, jak se rozbušilo.

Když oheň zaplavil celé okolí, byl už díky narůstajícímu objemu naprosto nezkrotný a řval jako zvíře, hrozivý živel, urvaný ze řetězu. Náhle skrze plameny uviděla naproti sobě, na druhé straně ohniska, stát jeleny a srny, zajíce, vlky, medvědici s odrostlými medvídky, jezevce i lišky a za nimi celý zástup další drobné zvěře. V korunách stromů se shlukli ptáci všech druhů, veverky a plši. Svými těly na větvích úplně překryly nebe. Sešla se zvěř z celého lesa. Všichni nehnutě stáli a sledovali tu scénu nepřítomnýma, odevzdanýma a zlomenýma očima.

"Nenávidím vás, už jsem to řekla tisíckrát, dobře vám tak!" zakřičela na ně a srdce se jí rozbušilo o něco víc, až na samotnou hranici svých možností, takže se chytla oběma rukama za hruď a zalapala po dechu. Pak si náhle všimla, že jen kousek od jejího obličeje sedí v suchém křoví trnkového keře drobná modřínka. Byla tak neobvykle blízko, až sebou Mariana úlekem škubla. Seděla kousek od ní, ale blíž jí byly plameny. Mariana už cítila, jak jí horko sežehává tváře a ustoupila o pár kroků vzad. Ptáček stále klidně seděl čelem k ní a upřeně se na ni díval.

Zaraženě na něj zírala a musela přemýšlet nad tím, jestli je skutečný, když se nebojí. Proč se usadil tak blízko plamenům? A proč tam stále sedí? Žluté bříško, modrá hlavička a černá očka. Díval se na ni docela nehnutě a pak zacvrlikal svou řečí nějakou zprávu.

"Co to děláš?" vypravila ze sebe Mariana. "Nech toho. Nedělej to."

Modřínka se ani nepohnula a Mariana z ní nemohla spustit oči. Jak je ten ptáček odvážný, problesklo jí hlavou, už ho téměř olizují plameny, ale on tam stále sedí, jako by jí tím chtěl něco naznačit. Najednou ji ten drobounký ptáček dojal. Za jeho malým ptačím obličejem uviděla skutečnou tvář, tvář čisté bytosti. Mystická bytost, skřítek.

Byl to skřítek, pro lidské oči oděný do kabátku nevinného tvorečka.

Vyděšeně se ohlédla po zvěři za plameny, všichni byli tací - dívaly se na ni tváře čistých bezelstných bytostí. Lesní skřítci, lítajícího druhu v podobě ptáků, zemního druhu v podobě savců, a víly v podobě motýlů a vážek. A byly tu i další bytosti, které lidský rozum zatím nezná, uvědomila si. Jsou to mystické bytosti a zároveň navenek jen obyčejná lesní zvěř a hmyz. Skrývají se tu, v kouzelném lese, věříce, že to je poslední místo, kde jsou v bezpečí. Lidé sem ze strachu nechodí, a tak tu mají ráj.

Teď ale všichni stáli na místě jako vojáci a před plameny sžíravého ohně ani jeden neustoupil, byť jen o krok. Stočila pohled zpět na ptáčka, ale šokem vykřikla, protože keř zmizel v plamenech. Uviděla jen černý obrys jeho těla, než ho žár pozřel docela. S děsem se vrhla k ostatním, kteří stále stáli namístě, jako by jim to někdo přikázal. Jako by se všichni rozhodli v jeden okamžik umřít.

"Nedělejte to, utečte!" vykřikla, ale bylo pozdě. "Utečte! Utečte přece, co tu tak stojíte!" volala vzlykavě a rozeběhla se směrem k srnám a vlkům. Někteří, malí i velcí savci a plazi v prvních řadách, a většina ptáků v korunách stromů, už byli spolknuti plameny a dalším oheň olizoval nohy. Chtěla běžet k nim, aby je zahnala, ale žár ji zastavil. "Omlouvám se, tohle jsem nechtěla," zaúpěla. Prohlédla, jaký příšerný čin provedla. Oheň byl už tak veliký, že plál na špičkách nejvyšších jedlí.

"Izachieli!" zavolala zoufale a konečně, a přitom bezmocně klesla na kolena. Objevil se hned vedle ní a se smutnou tváří na ni shlížel. Mariana zvedla hlavu. "Zastav to prosím. Proč tam tam stojí? Chtějí snad umřít?"

"Přála sis to přece," odpověděl.

"Ne! Ne, ne. Byla jsem hloupá, mluvilo ze mě šílenství. Už to nechci, prosím, ať se zachrání, ať běží pryč, pověz jim to, vím, že ti rozumí." Dívala se uslzenýma očima na různorodá zvířata, jak se nechávají zahubit plameny.

"Neudělají to," řekl anděl. "Nemají kam jinam jít, tady je jejich domov. Jsou smířeni se smrtí, dřív nebo později by si pro ně stejně přišla."

"Kvůli mně! Uhasím ten oheň, udělám cokoliv, abych to napravila. Už umřel ten ptáček, přímo před mýma očima, a pak i řada dalších, medvědice je pryč i jeleni a srny! Nesmí už nikdo umřít, udělej něco, řekni, jak to mám napravit, prosím! Izachieli, prosím!"

Izachiel zpod pláště vytáhl čirý a černý kámen. Mariana zamrkala, aby zaostřila přes uslzený zrak a bez váhání si je od něj vzala. "Chci, aby se ten oheň uhasil. Prosím, ať se uhasí, silou vůle jsem dokázala, že takhle zdivočel, musí být přece možné, aby se taky uhasil, když si to přeji."

"To nejde," řekl. "Musíš se smířit se svou chybou."

Mariana se bojovně postavila na nohy, křišťál i obsidián držela v rukách. "Odeženu je z plamenů sama. A pokud chtějí uhořet zaživa, zemřu s nimi."

Sotva to dořekla, měla před očima malého ptáčka, který před chvílí, s pohledem upřeným do jejích očí, přímo před ní uhořel. Odhodlaně se rozeběhla do plamenů proti zvěři, která tam stále stála jako bezmyšlenkovití vojáci, odevzdaní svému osudu. Bez váhání s křikem vběhla do centra ohně a příští okamžik cítila neskutečnou bolest. Byl to pláč srdce. Padla na zem a její hrdlo už nevydalo ani hlásku.

...

Celou scénu viděla s odstupem, jako by její duše vystoupila z těla a vznášela se na nebi. Plula v oblaku dýmu nad hořícím lesem, a přitom její tělo leželo zuhelnatělé poblíž černé skály. Zvěř tam už nebyla, zůstaly tam jen zuhelnatělé hroudy těl. Oheň se záhy na to rozšklebil do stran a pohltil celé širé okolí. Shledala, z pohledu z výšky, že to nejsou obyčejné plameny, ale že to jsou křídla. Oheň je živý tvor. V tu chvíli bylo po všem, z lesa zbylo spáleniště a z lesní zvěře popel. Proběhlo to tak nadpřirozeně rychle, že nebylo co pozřít.

Obrovský tvor z plamenů, s řevem, jaký vydává jen nezkrotný tisícistupňový žár, zamával křídly a vznesl se. Když se jeho tělo odlepilo od země, Mariana náhle spadla z výšky a na okamžik propadla tmě.

Když otevřela oči, vše viděla zase ze svého těla, nehnutě a bezmocně ležícího na zemi. Cítila po svém boku přítomnost anděla, a proto kdesi v koutku duše věděla, že je v bezpečí. Pak nadpřirozené ohnivé zvíře máchlo křídly, aby se vzneslo vysoko nad zem a spáleniště na povrchu naposled zpražila vlna plamenů.

Zvedl se oblak kouře a popele, nebylo možné si vidět ani na špičku nosu, zbytky modrého nebe zmizely pod černým štiplavým dýmem. Přestože neviděla, poznala, že je ohnivý pták pryč.

Jak to, že nejsem mrtvá? S podivem zvedla hlavu, jak tak ležela na boku na zemi. A nic mě nebolí. Zvedla se do sedu a zkoumala své ruce i neporušený oděv. Žádné popáleniny. Nechápavě zvedla obličej k Izachielovi, který stál vedle ní a koutkem úst se usmíval. Zmateně se rozhlédla, co se to právě stalo?

Popel se postupně rozplynul a to doslova, nezůstalo po něm ani památky a když se rozhlédla pořádně, začala se smát. Smála se nahlas a od srdce, smála se její duše a smálo se celé její nitro, nedokázala to zastavit. Na nebi zase svítilo slunce, tak jako když dnes vycházela z domu, paprsky ji hřály po těle a skrze stromy prozařovaly i na lesní zvěř, která ji s odstupem zvědavě pozorovala. Když směrem k nim nevěřícně natáhla ruku, rozeběhli se poplašeně do všech stran. Modřínka na šípkovém keři odskočila na větev a s ptačím cvrkotem odletěla vstříc hejnu sýkor, které štěbetaly v korunách stromů. Les byl stejný jako před požárem, jako by to celé byl jen strašný sen.

"Co se to stalo, Izachieli?" shlédla k němu užasle. "Ten oheň vypadal jako..." Neodvážila se to vyslovit nahlas.

"Fénix, strážce posmrtné brány," dopověděl. "Nakonec jsi přece jen dokázala zvrátit osud. Je to neuvěřitelné. Máš v sobě velkou sílu, kterou dokážeš použít jak ke zkáze, tak i k vývoji. Konečně jsi ji v sobě našla a naučila se ji ovládat. Navíc máš velký dar - naslouchají ti, les a bytosti v něm. A ty jim, jen musíš na cestě, která vás spojuje, odmést prach času. Poslední generace na tento dar zapomněly, ale ty jsi jiná, máš v sobě duši dávných předků, tak naslouchej, co ti říká."

Mariana svěsila hlavu, ale uvnitř ji hřála radost. A taky hrdost. Izachiel se na ni usmál, ale najednou i přes ten úsměv poznala, že se pod ním ukrývá smutek. "Už to nikdy neudělám," řekla a vstala ze země. "Nikdy nezapomenu na zázrak, který se právě stal a odteď budu tento les chránit. Pro nic za nic si moji předkové nepostavili svůj dům na kraji tohoto území. Chci se dál rozvíjet a pátrat po jejich vědomostech."

Podívala se dolů k nohám a zvedla oba kameny, čirý i černý, které jí upadly, když omdlela. "Myslím, že se ten zázrak stal díky těmto krystalům, měla jsem tě poslechnout a vzít si je dávno." Z černého už necítila žádný druh očarované moci, cítila jen brnění v rukou, vycházející z obou kamenů a propojující se spolu ve středu jejího těla. Byl to zvláštní ale uvolňující a osvobozující pocit, najednou jako by drtivé sevření v její hrudi povolilo a místo něj se zde rozproudila čistá energie pohybu. Izachiel ji poslouchal a sledoval, v očích měl hrdost a něhu, ale zároveň ho sužoval bolestivý pocit konečnosti.

"Proč jsi smutný? Tohle jsi po mě celou dobu chtěl, ne? Konečně jsem to pochopila. Bytosti lesa mi nezpůsobili bolest, dělala jsem si ji sama, a přitom nikoho neposlouchala. Musím se jim omluvit."

"Udělej to, ale pospěš si," odvětil zasmušile. "Dlouho tu nebudou."

"Proč?" Sevřela kameny v rukách.

"Rychtář nařídil vykácení lesa. Prý je k ničemu, lidé se do něj bojí chodit, a tak z něj vytěží dřevo a udělá tady pastviny. Rozšíří tak prostor pro dobytek o několik hektarů, a ještě na tom vydělá."

"Cože? To nesmí!"

"Je to jeho pozemek, může si s ním dělat, co chce, pravil. Tento týden se o tom na radě rozhodlo a na druhé straně lesa už započali kácet. Proto byly bytosti požáru tak odevzdané, jejich život skončí tak jak tak."

"To mi neříkej Izachieli, s tím musíme něco udělat," zvolala a schovala krystaly do kapes beránčího kabátu. Rozhodně vykročila směrem ke stezce. "Nesmí se to stát. Půjdu domů a něco vymyslím."

"Kdybys dokázala les zachránit," řekl naléhavým tónem, který ji přiměl se zastavit a otočit se na něj, "bylo by to pro ně gesto k nezaplacení."

Marianu v tu chvíli zarazil jeho zvláštní výraz, ale než stačila cokoliv dodat, zmizel.

Pěšinou se rychle vzdalovala od Hory Králů. Hlavu měla těžkou z toho, jak se její mysl snažila vysvětlit co se právě stalo a zároveň se snažila najít řešení pro záchranu lesa. Najednou měla pocit, jako by vše lépe chápala. Jak to, že cítila Izachielovi emoce? Vždy ho viděla jen jako světlonoše, který jí přichází poučovat a rozdávat rozumy, nikdy ji nenapadlo pohlížet na něj jako také na živou bytost se svými slabinami. Dokonce z něj cítila, že ji má upřímně rád, naposled tyhle city poznala před jedenácti lety od svého muže. A od Janka, ale to byla láska trochu jiná. Taky vycítila, že Izachiel nějak slábne, a to ji znepokojovalo. Kdyby se ale vyskytl v problémech, jistě by jí o tom řekl.

Takhle pohroužená do myšlenek doběhla až k jezeru a v tu chvíli si uvědomila, že se setmělo. Nad hladinou jezera se totiž v kruzích válela podivná mlha, která v přítmí o to více vynikla, a za svitu dorůstajícího měsíce se třpytila nenápadnými jemnými stříbrnými odlesky. Mariana i tentokrát po svém dnešním zážitku viděla za oponu. Žádná mlha to nebyla, stejně jako sýkora modřínka nebyla obyčejný ptáček ale skřítek a taktéž se před deseti lety u Jankovy kolébky nesrážela pára nýbrž ho navštěvovali jednorožci, kteří se prozradili pouze vůní jasmínu. I tentokrát se nad hladinou jezera za maskou setmění a stoupající mlhy skrývaly víly, které zahájily za svitu měsíce svůj tanec. Uchváceně zkoprněla a sledovala tu čarokrásnou scenérii, když v tom se po březích jezera vynořila žlutá světélka. Bludičky, užasla. Se zatajeným dechem sledovala, jak se stovky žlutých bludiček vmísilo do tance víl a ty je s uvítáním přijaly mezi sebe. Tyhle bytosti utvořily před jejíma očima páry. Tančily spolu po dvojicích v kruzích, ale Mariana věděla, že se milují. Nechala se pohledem vtáhnout do tohoto magického rituálu.

Přes den se skrývají ale jakmile padne soumrak, od té chvíle až do úsvitu spolu tráví čas tancem protkaným intenzivní láskou, která není spojená s fyzickou rovinou a z toho důvodu přesahuje Marianino vědomí. Pohled to je tak strhující, že z nich přihlížející nedokáže odtrhnout oči.

Kéž by to lidé mohli vidět mýma očima, pomyslela si náhle smutně, protože jí něco došlo. Takhle to je, sklopila oči. Tohle nejsou bezcitné bytosti, které mají potěšení z toho, že zavedou zbloudilé lidi do bažin nebo doprostřed jezera a pak s uspokojením sledují, jak se tam utopí. Jsou to jen historky svědků, kteří nic nepochopili. Skutečnost je trochu jiná. Tyhle bytosti jen prchali před lidmi, kteří je náhodou zahlédli a prokoukli jejich krytí v mlze a pokusili se jim kus té čisté lásky ukrást tím, že je chytí. Utíkali před nimi do bezpečí svého domova, víly do středu jezera a bludičky do podrostu v bažinách, a člověk okouzlený jejich krásou je následoval, neschopný se vzdát svého chtíče.

Jen chtějí žít svůj život a lidé, kteří mají svá srdce natolik uzavřena, že si myslí, že se dá pravá láska ukrást, zavřít a přivlastnit, se za nimi ženou jako za chimérou. Není divu, že je to zahubí, zaťala zuby Mariana. Tihle lidé z chamtivosti nepochopili, že je i jiná cesta, přínosná pro všechny.

Že se můžou jimi inspirovat, nechat se okouzlit magií okamžiku a nasát čistotu jejich existence pouze pohledem a atmosférou, aniž by jim láskyplný tanec narušili. S respektem k bytostem mohou sledovat jejich tanec každou noc, dokud nepoznají skutečnou lásku i ve svém životě. Zrovna tak, jak to dělá Mariana a náhle, když jí to proběhlo myslí, zalilo ji u srdce hřejivé světlo a ona vytušila, že to je poděkování, které k ní vyslaly víly a bludičky, které cítí její přítomnost a prosí jí tím, aby tuhle informaci šířila dál.

S úsměvem přikývla a v tom hřejivé světlo vystřídalo ostré bodnutí v hrudi, protože si vzpomněla na rychtáře. Nemůže ztrácet čas, musí něco vymyslet a rychle jednat, jinak bude po všem!

Ale co? Jak rychtáře zastavit?

"Pokud se ti podaří zachránit les, bude to pro ně gesto k nezaplacení." Prolétla ji hlavou Izachielova slova a ve vzpomínce se jí promítnul ten zvláštní lesk v jeho očích. Horlivě začala přemýšlet, dokud jí to netrklo.

"...gesto k nezaplacení... Gesto k nezaplacení!" zajíkla se a utíkala domů.

6

Příští den se od časného rána připravovala. Vytáhla z truhlice sváteční oděv, vyčesala si a spletla vlasy, ozdobila je sponkou po mamince a na krk si pověsila zlatý křížek pro štěstí, který při odchodu krátce sevřela v dlani. "Izachieli, drž mi palce," vyslovila polohlasně na prahu dveří. Takto vyšňořená se vypravila do vsi, věříce, že ji rychtář bude brát víc vážně a vyslechne ji.

Přesto musela vyčkat půl dne, než si na ni pupkatý rychtář Doleček udělal čas, a nakonec jen proto, že mu po služebné vzkázala, že pro něj má výhodný obchodní návrh. Doleček jí do poslední chvíle nevěřil, ale chamtivost ho přesvědčila, aby se přišel aspoň osobně podívat, kdyby to přece jen byla pravda. Do poslední chvíle si myslel, že si z něj vdova střílí a chce ho jen z nějakého zvráceného důvodu zatáhnout do toho prokletého domku na kraji ďábelského lesa, kde ho nejspíš sežere vlkodlak.

Přesto přijel s vozem taženým koňmi, toho dne ve smluvenou odpolední hodinu, k Marianině domku. Pro jistotu si vzal ozbrojenou stráž a samozřejmě právníka a písaře, to v případě, že by se neuvěřitelný obchod opravdu uskutečnil. Kdyby byla pravda co ta otrhaná žena tvrdí, byl by z něj skutečný boháč a mocný muž.

"Kde jsi to vzala, ty chásko!" Třeštil oči na truhlici zlata, ležící na stole v její světnici.

"Jestli se mnou chcete hovořit tímhle tónem rychtáři, tak se můžete otočit na patě a jít. Žádný obchod s vámi dělat nebudu."

"Dobrá, dobrá, tak se přece nebudeš urážet. Vylítlo to ze mě, pochop ženo, jsem v šoku. Nikdy jsem takové bohatství neviděl a ty to máš jen tak ledabyle pohozené na stole!" Umírnil svůj projev a nemohl spustit oči z toho neskutečného pokladu. Prsty si přejel pěstěný šedivý knír a snažil se, seč mohl, působit klidně. "Co si chceš tedy ode mě koupit? Pozemek? Pastviny mají pro mě nevyčíslitelnou hodnotu, je to živobytí naší rodiny."

"Nechci pastviny. Říkala jsem ti, že chci koupit les. Celý les. Jeho hodnota má sotva půlku jmění, co je v truhle, ale já ti ji dám celou s podmínkou, že právník sepíše do smlouvy, že tento les se navždy nechá v původním stavu a nebudou tam prováděné žádné zásahy, pokud budou mít destruktivní nebo obohacující charakter. Veškeré zásahy v lese budou pouze za účelem ozdravení a udržení dobrého stavu stromů a půdy v jeho přirozené podobě. Souhlasíš s tím, rychtáři? Dobře si to rozmysli. Jakmile se stanu majitelem lesa, už o jeho budoucnosti budu moci rozhodovat jen já a po mě buď rodina, nebo zmocněnec, kterého sama určím."

Pupkatý a na temeni plešatý, draze oděný muž zaváhal. Mariana proti němu stála s neoblomným výrazem, uvnitř se jí ale chvěla malá dušička, nikdy si nestála tak tvrdě za svým. Byla si jistá, že obchod schválí, Doleček jde po penězích jako vosa po bonbónu. Teď ji ale znervózňovalo, že tak dlouho váhá. Nad čím přemýšlí? Vše mohl horem dolem probrat s právníky už před schůzkou a přijel vybavený obchod uskutečnit, tak proč tolik váhá? Mariana si neklidně přešlápla a na čele jí vyskočila vráska.

Skutečný důvod Dolečkova váhání Mariana netušila, jinak by jí z toho přeběhl mráz po zádech. To, co se mu honilo hlavou, bylo děsivé. Doleček má pověst škudlila, který by si nechal pro zlaťák koleno vrtat a představa, že by přišel o tak rozsáhlý pozemek, ze kterého se dá vydolovat bohatství na vytěženém dřevě, kameni ze skal, lovu zvěře a následně na chovu dobytka, se mu nelíbila. Problém byl v tom, že les je podle povídaček prokletý a nikdo mu, kromě cizinců, na kácení stromů nechce pracovat. Přesto... Nebylo by lepší zbavit se ženy, která je tu úplně sama, a vzít si poklad? Měl by obojí a bylo by to téměř beze svědků, muži, které si vzal s sebou, jsou jeho věrní poddaní, kterým když zaplatí, budou mlčet jako hrob. Stačí dát dvěma ozbrojeným mužům, které si vzal s sebou jako stráže, jediný rozkaz a dilema se vyřeší. Pak by tělo hodili do bažin a pravdu by se nikdy nikdo nedozvěděl. Po této vdově neštěkne ani pes.

Rychtář Doleček si může oblíznout prsty z tohoto nadmíru výhodného obchodu, myslela si Mariana. Najednou uviděla zlověstný záblesk v očích a stín, který prolétl rychtáři po tváři. Mrkl pokoutně po své stráži.

"Tohle si raději rozmysli," uslyšel výhružný hlas, a když se na Marianu podíval, zděsil se. Nevyšel z ní, ale z toho, kdo stál za ní. V tu chvíli si byl jist, že kdyby se pokusil uskutečnit to, co se mu honí hlavou, hořce by toho litoval. Ztěžka polkl. Mariana viděla, že se ten otylý muž dívá skrze ni, na něco, co je za jejími zády a že se mu hrůzou ježí chlupy i zbytek vlasů na hlavě. Ucítila jejich přítomnost a rázem věděla, že je v bezpečí. Přestože ji lehce zarazilo, že přišli oba, ale více nad tím nepřemýšlela.

"Co to máš za sebou za strašidla?" vybafl zajíkavě Doleček.

Mariana se klidně ohlédla přes rameno. "O čem to mluvíš, rychtáři? Já za sebou nikoho nevidím, jaká strašidla?" Zavrtěla hlavou, div si nepoklepala na čelo.

To už se rychtář začal třást. Muž v bílém plášti a druhý muž v černém, vždyť je vidí naprosto jasně! Ten černý má na hlavě něco jako rohy... Nebo se mu to jen zdá? Možná má vidiny, vždyť ten prokletý strašidelný les je za humny. Anděl a Démon! Zajíkl se a cvakaly mu zuby hrůzou. Vždyť kde jinde by přišla ta žebračka k takovému bohatství, musela prodat duši ďáblu. Přesto mu zlato stálo za ten risk dokončit obchod.

"Sepište rychle tu zatracenou smlouvu," vřískl na své muže, "ať to už máme za sebou a jsme pryč!" Jeho poskoci rozprostřeli na stůl listiny a vytáhli pero.

"Co se tak tváříš, rychtáři, budeš bohatý muž, raduj se." Řekla mu Mariana, když dokument po zkontrolování podepsala.

"Jen doufám, že jsi mě neoblafla a v té truhle je skutečné zlato," zaláteřil, stále se třesouc.

"Je, přísahám ti. A pokud přesto pochybuješ o mé poctivosti, vše je pojištěné ve smlouvě. Pokud bych tě podvedla, obchod je neplatný. Nepřijdeš na buben, neboj se. Právě naopak. Odteď je les můj a okamžitě odvolej práce. Tenhle prodej se ti vyplatil trojnásobně."

"Udělám to. Sbohem ženo, doufám, že už nikdy nebudu mít tu čest se s tebou setkat."

Mariana nechápala, o co mu jde, proč je tak přecitlivělý. Neuvědomovala si, že ona sama je po všech zážitcích zvyklá vídat cokoliv, ale že jiní na to nejsou zatím připraveni. Ulevilo se jí, když vyklidili i s truhlicí její světnici a s vozem zmizeli.

Izachiel a Samael na sebe pokoutně mrkli.

"Je po všem," pravil mu přenosem myšlenek pekelník.

"Není po všem, právě to začíná," opáčil padlý anděl.

"Pro ni ano. Ale ty jsi skončil a já mám taky už jiný úkol."

"Já vím, tak mi to laskavě nepřipomínej a už zmiz." Ušklíbl se Izachiel, ale pravil to v žertu. Samael si svého přítele změřil pohledem.

"Jsem rád, že se domníváš, že ti to stálo za to. Nicméně ses neprovinil tolik, abychom tě uvítali ve svých řadách. Jen ses trochu propadl ve vibracích. Zopakuješ si poslední kolečko, hloupý světlonoši."

Izachiel výhružně povytáhl obočí a pekelník se smíchem zmizel z lidské dimenze.

"Co teď budeš s lesem dělat?" zeptal se Mariany, když se jí zjevil.

"Nic," pravila a zapálila kamna velkou sirkou. "Nechám ho přirozenému koloběhu. Odteď je v bezpečí, rychtář si nedovolí smlouvu porušit, z nějakého důvodu jsem viděla v jeho očích strach." Pobaveně mrkla na anděla. "Jen nevím, z čeho teď budu žít. Lidé mě mají za bláznivku, nikdo mi ve vsi práci nedá." Povzdechla si a najednou nadskočila, protože na svém rameni ucítila hřejivý dotek jeho ruky.

"S tím si starosti nedělej. To se vyřeší, pokud budeš naslouchat síle, která se v tobě probudila." Usmál se na ni. Mariana najednou pocítila klid, který necítila celé roky a který se jí rozlil po těle, přestože to moc nechápala. "Sbohem," rozloučil se.

"Sbohem, Izachieli a děkuju ti za všechno. Bez tebe bych tu nebyla, jsi můj skutečný strážný anděl." Prohodila vesele a vyhřívala dlaně u kamen. Netušila, že se vidí naposled.

...

Mariana si toho převratného dne večer vystavila na stůl, na místo po truhlici zlata, křišťál a obsidián a mezi ně postavila světelnou svíci od Izachiela.

Po nějaké době, když zjistila, že nereaguje na její volání, svíčku zapálila ve snaze ho přivolat. Izachiel se ale neukázal. Nikdy už nepřišel. Byla z toho zmatená a smutná, najednou tu byl někdo jiný a neměli k sobě tak blízko. Přišli noví strážní andělé a průvodce, doprovázeli ji stejně jako její předchozí strážce, radili jí, chránili a pomáhali.

Žádný z těchto andělů se jí nikdy tak celistvě neukázal jako starý známý Izachiel, ani s ní nikdy tak otevřeně nekomunikoval, jen jí dávali na vědomí svou přítomnost pocítěním své energie a radili jí znameními a vkládáním slov do mysli. Byl to jiný vztah a Marianě to bylo trochu líto, už ale věděla, že musí věci, kterým nerozumí a které nemůže ovlivnit, přijmout tak jak jsou, a ne s nimi bojovat.

Tito andělští průvodci byli ryzí světelné bytosti, zatímco z Izachiela cítila v posledních chvílích emoce a lidskost. Kde je, kam šel?

7

Mariana záhy začala naslouchat své intuici a volání předků, které se v ní ten zvláštní den probudilo. Najednou slyšela, co jí les říká, rozuměla řeči a energii bylin, stromů i zvířat. Byli náhle tak úzce spjati, že občas měla pocit, jako by s ní promlouvali samotní dávní předci. Najednou věděla, co která bylinka umí léčit, co užitečného se dá vyrobit z toho a támhletoho. V příštích letech se naučila vařit a vyrábět léčivé lektvary a s tím, jak uměla naslouchat přírodě, měla lék a radu na každou nemoc, včetně duševní nerovnováhy. Lidé ji ale začali brát vážně až teprve ve chvíli, kdy do dvou let vypukla krutá válka a Mariana pomáhala svými léčitelskými schopnostmi zraněným i pozůstalým. A v pozdějších letech, když se země a lidstvo z války vzpamatovalo, učila ty, jež měli zájem, naslouchat přírodním rytmům a žít v souladu a respektu s Matkou zemí a zvířaty.

Pochopila, že proto musela projít tou tvrdou zkouškou, aby byla schopná plně využít svůj potenciál a pomoci lidem v tom, co má přijít.

Mariana na sklonku života shledala, že to s Jankem bylo jen divadlo s kulisami. Les jí časem odhalil pravdu, Janek skutečně skonal v bažinách a neodešel za žádnými jednorožci do jejich světa.

Za to byla Mariana na Izachiela naštvaná, za to že jí lhal, přestože si na něj často vzpomněla a až do konce života přemítala nad tím, kam najednou zmizel.

Janek se utopil, ale tak to bylo v plánu jeho duše. Když přišel na tento svět, už věděl, že tu bude jen krátce a dával jí to vědět, aby byla na jeho odchod připravená. Přišel, a obohatil její srdce i život, aby záhy odešel a způsobil ji tím nesmírnou bolest, která ji dohnala až na samotné dno sil. A pak, až nebylo kam klesnout, se od toho dna odrazila s nově nabytou mocí a její osud se obrátil. To ne Janek, ale Mariana byla tou vyvolenou. A ona nakonec vše pochopila a splnila úkol, který si její duše před narozením předsevzala. Pomohla tisícům lidí a předala dávná tajemství svých předků dalším generacím a sepsala je do knih, aby se na ně nikdy nezapomnělo.

K poslednímu velkému poznání došla až po své smrti. Po tom, co celý život pomáhala lidem i zvířatům a zachraňovala jejich životy, skonala ve vysokém věku krátce po smrti svého muže, životního druha. Poté jí bylo odhaleno, že jí Izachiel nikdy nelhal. Skutečně se shledala se svým Jankem a skutečně byl v zemi jednorožců. Čekal tam na ni, v míru a nadpozemském vzduchoprázdnu. Jejich duše se po shledání spojily a proměnily se v barevný hvězdný prach na souhvězdí Jednorožce a Izachielova slova se tím potvrdila. I díky tomuto barevnému prachu se souhvězdí Jednorožce stalo jedním z nejkrásnějších úkazů na nebi.

8

Daleko za horami, v jedné jižanské zemi na druhé straně zeměkoule, žil v té době patnáctiletý chlapec. Právě šel do učení, protože byl velmi zvídavý a chytrý. Miloval vesmír, odmalička celé noci shlížel k nebi a fascinovaně zkoumal hvězdy a měsíc. Jeho rodiče mu proto sehnali první dalekohled a jeho zájem o vesmír ještě vzrost.

Věděl, že se celý život bude věnovat tomu, co ho tolik fascinuje, astronomii a bádání po tělesech ve vesmíru. Po tom, co se školou navštívili hvězdárnu, a on tam uviděl všechna ta nejrůznější souhvězdí, si jedno obzvláště zamiloval. Souhvězdí Jednorožce, tak málo známé a bez výkonného dalekohledu neviditelné. Přesto ho měl nejradši a vždy, když ho viděl, se mu z nějakého důvodu rozehřálo srdce a naskočila mu husí kůže.

Tento chlapec si na svůj minulý život nepamatoval, nevěděl nic o tom, co se stalo a nepamatoval si ani na tu utrápenou ženu, která přišla o svého syna, ale jedním si byl stoprocentně jist; že když vidí Vesmír, cítí zároveň jeho duše domov.

Věnováno Izimu, Aurielovi a Lucimu, tyto symboly ví proč :)