2.

2

Ráno brzo vstával a cítil se, jako by ho přejel vlak. Celou noc strávil v katatonickém stavu, nechuti jít do práce, odporu vylézt zpod peřin a zároveň hluboké únavy a neschopnosti usnout. Prášky na spaní mu došly. Když se po zazvonění budíku vysoukal z postele, bolelo ho celé tělo. Měl pocit, jako by se od chvíle, kdy do ní vlezl, až do druhého dne nepohnul. Když odešla Nika, ležel tam až do teď. Ten čas tak utíká. Byl schopen se zkoncentrovat a na setrvačnost se připravit na směnu. 

 Když mu bylo osmnáct, opustil děcák, protože dodělal učňák a našel si práci. Učil se na truhláře a práce se dřevem ho vážně nebavila. Ve vyučování se flákal a na praxi nechodil. Vždycky ho bolelo břicho nebo tak něco. 

 Když vykročil do světa, protloukal se a bral, co mu kdo nabídl, střídal práce a brigády i bydliště. Nikde nevydržel déle než pár týdnů, maximálně měsíců a vztahy s novými lidmi si neudržoval. Čekal na Darka a když i on konečně dodělal školu a mohl jít pracovat, přestal Vítek squatovat po kamarádech a našli si spolu volný studentský pokoj. Nebyl tam klid, ale byli mezi vrstevníky. 

 Tou dobou si Vítek našel práci v čokoládovně a zjistil, že mu to náramně vyhovuje. Oddělá si svoje, občas osmičky, občas dvanáctky, peníze ujdou, a hlavně má nepřetržitý přísun čokolády. Co víc si přát? Za rok tam přibral neuvěřitelných patnáct kilo. Odjakživa mu říkali chcípák, teď byl na svou výšku metr sedmdesát, trochu oplácaný. Darek vystudoval s maturitu a sehnal si lépe placenou práci, dělal asistenta v realitní kanceláři. Byl komunikativní a přátelský, vždy se mu ve všem dařilo, když si Vítek teď tak vzpomene. Nabíjel ho dobrou energií a optimismem, a když měl Vítek špatný den, Darek ho vytáhl ven na kola nebo kopat s balónem, nebo spolu hráli střílečky na PlayStationu. Večer si pouštěli až do noci filmy a seriály, a to se vždycky strašně nasmáli, protože Darek měl na všechno originální komentář. 

 Vzal si kolo, které si ukládá na chodbě do kumbálu vedle bytu, a výtahem sjel ze třetího patra do přízemí. Bylo chladné, pošmourné, březnové ráno a jemu se vůbec nechtělo, netěšil se do práce. Pořád se cítil ještě tak slabý. Od chvíle, kdy zůstal sám, má pocit, jako by se nevyspal. Sjel z chodníku na přechod na červenou a pak ze silnice na cyklostezku, která ho po deseti minutách svižného šlapání zavede k továrně. Byla ještě tma a minimální provoz. 

 Kéž by ho taky srazilo auto, pomyslel si. Přál by si být na místě mrtvý, nechtěl by zůstat ochrnutý na vozíku, nebo něco horšího, třeba v kómatu, letělo mu hlavou. Darek byl skvělý, ale měl jeden zlozvyk; jezdil na kole jako ďas a se sluchátky v uších. Nehleděl napravo ani nalevo, a to se mu stalo osudným. Dřív nebo později k něčemu dojít muselo. Ale mohl si jen zlomit nohu, aby se poučil, Bože, nemusel se přece hned zabít! Vítkovi se zamlžil pohled. 

 Stalo se to naštěstí prý rychle. Darek podle všeho nedával pozor a zároveň narazil na stejně rozptýleného řidiče, který jel rychle a strhl ho ze silnice. Darek se při pádu praštil do hlavy o strom, byl na místě mrtvý. Nejspíš ani nestihl zaznamenat, co se děje, říkali Nice lékaři. Byla to vina cyklisty, byl neopatrný a neměl helmu, uzavřela to policie. Řidič dostane trest, protože jel jako blázen na obecní komunikaci. 

 Teď už přes slzy v očích neviděl na cestu. Na dnešní směnu se necítí. Mohl vyloudit delší volno, ale na druhou stranu si neuměl představit, co by doma dělal. Už je mimo týden, to stačí. Těšil se, až z toho místa, které mu každým koutem připomíná co se stalo, vypadne. 

 Nefňukej furt! vynadal si. Bude tam Bára a Filip, a taky Mára a Džony. S Dž, jako Džó... Víťa se po dlouhé době sám nahlas zachechtal. Ta gramatická anomálie nedává žádný smysl, ale v práci si z toho celá parta střílí, včetně samotného Honzi Džonyho, který si tu přezdívku vymyslel a napsal na skříňku. 

 Šlápl do pedálů, už se na všechny těší. Je to více než týden, co se neviděli, protože volal do práce a požádal o náhlé volno, kvůli tomu, co se stalo. Nikdo to neví. Důvod nehlásil ani předákovi ani vedoucí výroby čtvrté dílny, takzvané čtverky, protože se ho nikdo na nic neptal. Stačilo prostě říct, že to je nutné. Napsali mu to jako dovolenou. 

 Přišel pozdě, v šatně se převlékl do bílých pracovních kalhot a trička, na hlavu si nasadil potravinářskou čepici, umyl si před vstupem na pracoviště pořádně ruce a očistil podrážky a už běžel rychle ke kanceláři podívat se na tabuli, kde je vyvěšený rozpis pracovišť. Ale ne, zklamaně svěsil ramena. Protože jim náhle vypadl, museli ho nahradit a teď je na jeho místě jakýsi Arnošt. Vítek je stále na čtverce, ale přemístěný na jiné pracoviště. Tento týden nebude s přáteli, ale aspoň budou v kontaktu o přestávkách. Když šel kolem, už byli usazení za výrobním pásem. Nebyl čas skočit za nimi, a tak jim jen z dálky zamával. 

 Nasadili ho na fyzicky náročnější práci, protože u jejich pásu byl jediný muž. Sundával z dvoumetrové výšky na sebe poskládané palety, které jim dováželi ze skladu, a ukládal na ně po dvou pětikilové zabalené krabice tabulkových čokolád, přijíždějící od dvou pásu z fóliovačky. Byli na to dva, ale protože jeho parťák u baličky byla holka, těžkou práci zastával sám a ona paleťákem odvážela naložené palety s krabicemi do skladu. Dávala si docela načas, než se vrátila, zatímco on mezitím skládal krabice z obou pásů sám a ještě shazoval a chystal palety. 

 Za chvíli toho měl plné kecky, tím spíš, když do práce už přišel vyčerpaný. Poslední dny nejedl a spal jen povrchním spánkem, který mu nic nedal. Tohle všechno si vybralo svou daň, když se v půlce dvanáctihodinové směny přestal soustředit. Dřevěná paleta mu z právě přivezeného naskládaného komínu vyklouzla z ruky a spadla přímo na něj. Jak se ji snažil v pudu sebezáchovy na poslední chvíli zachytit, zahákla se mu mezi dvěma prkny levá ruka a on i s paletou spadl na zem. Holka, která s ním pracovala, rychle vypla pásy a běžela z něj paletu sundat. Pomalu se polámaný zvedl ze země a postavil se na nejisté nohy. To už u něj stál hlouček všech dělnic od pásu, přiběhly i starší tetky z předku, kde se nalévají formy, a starostlivě se vyptávali a oprašovali ho. 

 Vítek si nemohl pomoct, snažil se to zadržet, ale nezvládl to, po tvářích se mu začaly koulet slzy. 

 "Proboha nebul," zacloumal s ním Džony, který se u něj objevil až z vedlejšího pracoviště v hale. Musela to být pěkná šupa. "Budou se ti smát!" 

"Nebreč, nic ti není, je to dobrý," usmívala se na něj povzbudivě holka od baličky. Ve finále cítil, že se to stalo i díky ní protože mu s ničím nepomáhala, a tak ji zpražil tak ukřivděných pohledem, že shodila úsměv a odstoupila od něj. 

 "Mám toho dost," zasupěl Vítek rozčileně a odehnal od sebe tetky. "Nechte mě bejt!" 

Měl v plánu zmizet na záchod a aspoň na chvíli se tam zavřít a před všemi se schovat a v klidu to rozdýchat, jenomže to už vedle něj stál předák, kterého někdo zavolal, a vedl ho železným stiskem na paži do kanceláře. 

 "Kde tě to bolí?" ptal se ho, když zavřel za sebou dveře. Posadil ho do kancelářské židle a shlížel na něj zkoumavě, s dvoumetrovým odstupem, společně s vedoucí výroby, která na ně v kanceláři čekala. 

"Na hrudi," řekl Vítek a utřel si rukávem vlhkou rozhicovanou tvář. V tu chvíli ucítil, jak ho prudce zabolela ruka. Uvědomil si, že není v pořádku, ale přes ten adrenalin, dosud necítil žádnou bolest. 

 "Proboha, nemůže mít infarkt?" vyměnila si vedoucí s předákem zděšený pohled. 

"Vždyť mu je dvacet," odpověděl jí skepticky. 

 "Ne," vzlykl Vítek. "To mám z toho, že mi umřel minulý týden bráška. Byl to můj kamarád, ale pro mě byl jako můj bráška." 

 "Aha," uklidnil se předák. Otočil se na vedoucí a začali si tlumeně šuškat: "Odvedu ho na ošetřovnu, ať ho dobře prohlédnou. Fiálek má dnes službu." 

 "Dobře. Já zjistím, který idiot ve skladě dává ty palety na sebe tak vysoko a strhnu mu na čtvrt roku osobní." 

"Mohl to být pěkný průšvih, kdyby se tomu klukovi něco vážného stalo. Naštěstí moc rozumu nepobral, nebudou z toho problémy. Uvidím, s jakou přijde po vyšetření od Fiálka, a nějak to vyžehlíme." 

Vedoucí přikývla a už vytáčela číslo na služebním telefonu, zatímco předák vyvedl Vítka z kanceláře a doprovodil ho k závodnímu doktorovi, který sídlí na druhém konci rozsáhlého areálu. 

 Vítek se toho dne už na směnu nevrátil. Doktor ho poslal do nemocnice na rentgen, pohmožděná ruka se mu nelíbila. Tam se dozvěděl neradostnou novinku. V práci se neukáže čtyři týdny, má zlomeninu metakarpů, tedy dvou záprstních kostí a dostane sádru. 

 Vítek možná pobral jen o málo víc rozumu, než mu přisoudil předák, ale přesto nebude dělat potíže. Nebude se odvolávat na pracovní úraz, přestože by mohl, svědků má dost. On chce mít ale klid, po ničem jiném teď netouží. Nechce se s nikým přít, nemá na to sílu. A jelikož má sebereflexi, usoudil, že by se to nestalo, kdyby šel do práce v lepší kondici. Nechce dělat problémy, chce jen tohle období nějak přežít.