1.

1

Seděl na posteli schoulený do sebe, a úzkostně sledoval, jak Nika balí věci do tašky. Většinu tam nechala, vzala si jen jeho osobní věci a předměty, které chtěla na památku. 

 "Už je to všechno. Budeš v pořádku, Víťo?" zvedla oči od zavazadla a podívala se na kluka s rozježenými blond vlasy, jak sedí se skrčenýma nohama pod bradou a objímá si kolena. Blýskl po ní nepřátelským pohledem. Nenáviděl ty starostlivé otázky, které mu všichni pořád dokola pokládají. Musí vypadat opravdu příšerně, jako hromádka ubohosti, když je opakují jako kolovrátek. 

 "Jo, neboj se," zavrčel. 

 "Dobře. Tak já jdu. Kdyby cokoliv, zavolej mi." 

 "Jasně, díky." 

 Když za ní konečně bouchly dveře, svalil se zády na postel a hleděl do stropu. Darkova sestra Nika si odnesla pár jeho osobních věcí a cokoliv, co mělo nějakou hodnotu kromě televizoru. Ona taky nemá peníze a měla výdaje s pohřbem. Škoda, že si neodnesla z jeho hlavy s sebou všechny vzpomínky, které Vítek na svého nejlepšího kamaráda má. Moc by se mu ulevilo. Jak má s tou tíhou žít? Poradí mu někdo? Vždyť nemůže dýchat, jak to bolí. 

 Už zase začal propadat těm sebedestruktivním myšlenkám a pocitům, a protože byl sám a nebyl tam nikdo, kdo by ho z toho včas vytrhl, cítil, jak se to na něj nezadržitelně hrne jako vlna Tsunami. Polila ho horkost a panika. Rychle se posadil a zhluboka se snažil dýchat. Rychle zapřemýšlel, kam Nika říkala, že dala tu věc na rozšíření průdušek. Byla na nočním stolku. 

 Od dětství má diagnostikovaný náběh na astma. Skutečné astma mu neprokázali a různými vyšetřeními zjistili, že je to spíše psychického původu. Když to míval nejčastěji, dospělí si po tomto lékařském závěru mysleli, že jen propadá hysterii a jediné co dělali bylo, že mu říkali, ať se uklidní. V tu dobu se Vítkovi problémy s dýcháním vyhrotily až do jeho prvního záchvatu, který mu byl životně nebezpečný, protože než přijela záchranka, málem se udusil. To byla jeho noční můra z dětství. Nikdy si nemyslel, že se to vrátí, tyhle respirační problémy, už roky se neozvaly. 

 Naposledy měl ty záchvaty, když ho přemístili do nového dětského ústavu a on si tam těžko zvykal. Pak se objevil Darek a stali se z nich pokrevní bratři. Doslova. Stvrdili si to rituálem, přesně o půlnoci za úplňku, pod jednou peřinou, když si při světlu baterky propíchli špendlíky bříška ukazováčků a jakmile se objevila kapka krve, spojili je. 

 Předevčírem dostal záchvat po osmi letech. Stalo se to, když odcházel z Darkova pohřbu. Jeho sestra s přítelem zaplatili obřad, chtěla to tak. Přestože nevyrůstali spolu, ji vychovávala babička, svého malého brášku milovala. I Vítek k němu cítil to co ona, byl jeho jediná rodina. A proto se při cestě domů zhroutil, nemohl popadnout dech a bylo to celé příšerné. Zároveň tak osvobozující, když si pomyslel, a po pár minutách už byl o tom přesvědčen, že odejde za ním. 

 Bohužel kolemjdoucí žena zavolala rychlou a oni mu snadno pomohli injekcí. Přesto si v nemocnici poležel do druhého dne, protože nebyl v dobrém stavu a oni ho chtěli mít pod dohledem. Darkova sestra Nikola, Nika jí říkají, ho tam navštívila a pak ho doprovodila domů. Dělá si o něj starosti. Ona ví, jaké to je nemít nikoho, Vítek má ale podezření, že si na něm možná bude chtít hojit ztrátu svého mladšího bratra. To by ovšem neklaplo. On není jako Darek. Vítek není tak uvědomělý a zároveň střeštěný, veselý a pozitivní. On není tak silný ani tak inteligentní. 

 Vítek to tu nezvládne. Obzvlášť ne teď, bez svého pokrevního brášky. Tak si říkali, když byli ještě malí, bráško. A už jim to zůstalo. 

 Nezvládl už dále držet příval bolesti a rozplakal se. Bylo to, jako by se mu otvíraly rány po celém těle, viditelné i ty na duši, a místo slz se z nich řinula bolest jako černá láva. Srdce mu pukalo. Co si bez něj počne? Je ztracený. Proč mu to udělal? Už to nebyl pláč, ale žalostný řev. Prosba do nebe, zoufalá žádost k Bohu, aby si ho vzal. Proč on? Bůh není férový hráč! 

 Opět ho začala přepadat úzkost a cítil, jak se mu úží průdušky. Mohl jen natáhnout ruku a vzít tu malou věc ze stolku a nadechnout se z ní. 

 Neudělal to. Naprosto vědomě. Jeho mozek to nechtěl, jeho vědomí to nechtělo. Nakonec mu ale plán překazilo vlastní tělo, když dušnost jako na povel ustala. Přestal brečet. Byl tak vyčerpaný. Nic není, jak by chtěl. Lehl si a schoval se celý pod peřinu.